Téma týdne

Nemožný, ale nejkrásnější příběh...

7. listopadu 2011 v 19:37 | Terk. ♥
Nemožné....téma týdne. Moc na téma týdne nepíšu, ale tuhle příležitost si nenechám ujít...i když si myslím, že to pochopí jen málokdo/nikdo. Kromě toho, kdo to zažil....

Ještě na začátku mého třináctého roku, minůlý rok v březnu, bych tomu, kdo by mi něpo podobného pověděl řekla, že je asi totální pako a že by si měl dojít k doktorovi, protože nejspíš někde spadl na hlavu....bylo by to co bych slyšela pro mě nemožné.
Jsou dva lidi (nejsou to vlastně lidi...ale to jen teď vedlejší), kteří se potkají úplnou náhodou, jen díky tomu, že jeden z nich pláče a ten druhý cítí potřebu mu pomoct. ♥ Začnou se bavit, navzájem si pomáhají, pomalu si začínají věřit, chápat se, vědět o sobě vše, mít uplně neuvěřitelnou a nemožnou telepatii. Ode dneška za týden je to přesně rok, co mají ,,posvátný strom", písničku, kterou milují, sad, do kterého chodí a tam jsou moc rádi. Tak moc si děkují, že je to nemožné vyjádřit. Když jsou spolu, občas se chovají nemožně, mají spolu nemožné zážitky.....ale to všechno se stalo. Když někomu povídám, co si mezi sebou říkáme, řekne mi na to ,,Vy jste totálně nemožné." ♥ Á já si pomyslím ,,Je nemožné aby jsi tohle někdy zažil....je mi tě líto."
Když jsme se potkali, přišlo mi nemožné se někdy spřátelit víc. Ale ono se to povedlo.....a za to Ti vážně uplně nemožně díky. ♥ Už teď, po přesně roce a půl, co se známe vím, že je nemožné na Tebe někdy zapomenout ! Vím, že bych byla uplně totálně nemožná kdybych Ti někdy chtěla říct ,,Goodbye". Nikdy nepochopím, jak moc nemožně je dokonalá Tvoje náruč. ♥ Nikdy nedokážu nikomu vysvětlit tenhle nemožný příběh. ♥ Ale to mi nikdy vadit nebude. Protože Ty jsi tu....Ty jsi možná ! ♥ A věř mi, že nehodlám být nemožná a zmizet. ♥ Díky....díky moc.....♥♥ Díky už bude na vždy v tomhle nemožném životě nemožné. ♥♥♥

A teď mě zajímá lidi....berete podobné příběhy jako lásku nebo přátelství ? Já si volím za b) ♥ A jsem až nemožně spokojená....x´)

Your nemožná, ale vděčná Terk. ♥♥

Ticho ? Vážně ?

19. září 2011 v 14:34 | Terk. ♥
Téma týdne je ticho. Tolik nepíšu, jen když mě něco zaujme a tohle mě tedy rozhodně zaujalo. Co to vlastně ticho je ?

Já osobně mám ticho ráda. Když třeba večer ležím v posteli, venku přestanou jezdit auta, rodiče vypnou televizi a já neslyším nic. Ale stejně když tak nad tím přemýšlím, úplné ticho to není. Stále je někde nějaký zvuk, ale to už jsou jen detaily.
Občas jsme třeba ticho i s mojí nejlepší kamarádkou. Znáte takové to napjaté ticho, když jste s někým a nevíte, co říkat ? Tak tohle je přesný opak. ♥ U nás může být ticho a nevadí nám to.
Ovšem ale to napjaté ticho jsem zažila včera. Byla jsem na srazu s kamarády ze staré školy a tak jsme nejdřív nevěděli. Myslela jsem, že se v tom tichu roztaju. Bylo to ,,ohlušující ticho"...mám tuhle ironii ráda. :)
Třeba by mě zajímalo, jestli je někde opravdu uplné ticho. Třeba ve vesmíru, nebo v nějaké místnosti uplně mimo civilizaci. Možná jo. Musí to být zajímavé. :)
Taky je spousta písniček o tichu. Jsou divný, ale některé mi přijdou pravdivé. :)


To je ,,moje ticho"...:) Vaše Terk. ♥

Můj příběh (téma týdne).

29. srpna 2011 v 16:19 | Terk. ♥
V mém životě je hodně zajímavých příběhů. Ale já vím jistě, o kterám z nich budu psát...

Jako malá, když mi bylo asi sedum až osum let jsem měla svojí nejlepší kamarádku. Měly jsme se rády, rozuměly jsme si, byly jsme spolu fakt v pohodě. Měla i bratra, který se mi líbil. Prostě rodinka v pohodě. Jednou jsme spolu s tou kamarádkou šly domů z města, který je kousek od vesnice, ve které jsem bydlela. Byly jsme happy, blbly jsme, kouskama běhaly, skákaly přes silnici sem a tam. Asi tak...půl kilometru (?) od té vesnice jsme zase (nejspíš...přesně si to nepamatuju. Do 13 let jsem se na to snažila zapomenout) přebýhaly silnici. Já přeběhla v pohodě, ale ona...x..x..x...už to nestihla. Viděli jste někdy umírat člověka ? Tak takové to bylo + ještě to byla moje tehdy nejlepší kamarádka a mě bylo sedm. Já...si toho moc nepamatuju. Pamatuju si jen jí a to auto....červená alfa romeo. Na víc si nevzpomínám a ani nechci. Jak by řekla Tamara, moje psycholožka (která už taky bohužel není mezi námi...xx..) ,,Ty jsi to prostě vytěsnila z tý sví kebule :)". Jo, je tu ještě pár detailů, ale ty se sepisovat nebudu.....

Uplynulo šest let a bylo mi 13. Přestěhovai jsme se do Prahy. Já začínala uplně nová život. Nová škola (gympl), nový kamarádi, kluci, puberta nový trenéři tenisu. Je druhé pololetí, květen, poslední zvonění, naše třída vyhrála den volna, všichni happy až na jednu takovou polokamarádku. Prostě holka, se kterou jsem občas prohodila pár slov. Stojíme do vchodu do jídelny, je fronta, ona brečí. Spousta lidí se jí ptá proč, ona neodpovídá. Snaží se jí rozveselit, ona se usměje, ale pak pláče dál. Jsme v jídelně, sedám si k ní ke stolu. Jsou špagety a mějaké divné tyčinky (asi s alkoholem :D x´)). Jenže....já nemám vydličku. Snažím se to nabrat na nůž....sakra, nejde to, ona vedle výtlem. Pak mi přinese i druhou část příboru, jíme, můžeme se potrhat smíchy. Na konec po jídle vezmu tyčinku, a prohlásim něco jako ,,Fuj ! To smrdí v tom je určitě alkohol !" a ona, ta holka vedle co ještě před chvílí plakala se směje víc a víc. x´) Pak mi řekne, že takhle dlouho snad nikdy nejedla. x´) ♥ Dokázala jsem jí rozesmát. Dokázala jsem to, že už jí netekly slzy smutku, ale smíchu. Bylo mi jí líto a tak jsem si řekla, že se mi to povede...a povedlo. Den po dni jsme se stávaly kamarádkami. Byla u nás ještě jedna kámoška, se kterou je ta holka nejlepší kamarádka. Jsme parta. I dva kluky u sebe máme....wow ! :) Ta holka musí do nemocnice. Parta jí jde navštívit....a nečekaně...i já :) Druhý den též, akorát jen s jedním kamarádem, pak tam zůstávám sama....mám potřebu jí pomáhat, neobvykle mi na ní záleží. Co se to se mnou děje ?! ♥ Vrací se, je třídní výlet, poprvé spolu pláčeme....Je vysvědčení. Já zase přecházím na jinou školu. Ale do Prahy. Bojím se, že jí ztrazím...ale mé obavy jsou omylné, jsme ještě větší kamarádky než dosud. Píšeme si maily, smsky. ♥ Máme společnou písničku, chápeme se, přichází 14.11.2010. Na konec jen spolu vyrážíme po Praze, pak k ní. Já jen zírám, jak jsem mohla ještě někdy někoho takového potkat. Je rok 2011. Jsem.....divná. x´) ♥ Jsem vděčná, happy, stále dojatá a ještě jednou (pff...tak málo) vděčná. Začínám chápat, co znamená pravé přátelství. Leden, únor, březen, duben, květen....rok od seznámení. Jsme jak dvě poloviny....nikomu nerozumíme víc, než sobe. z ,,ty" se stává ,,Ty" a vděk je nekonečný. ♥ Červen, červenec, srpen. Už několikrát jsme u sebe spaly, ani jednou jsme nenaspaly tak víc, než dvě hodiny. x´) ♥ V září spolu letíme na dovolenou, strašně mi chybí. Ale už jen chvíli a uvidíme se.....dnes tohle píšu, jako kdyby to mělo skončit. Ale nekončí...ještě z daleka ne. ♥ Sice nevím, kam až to povede, ale vím jedno.....v životě jsem nebyla nikomu vděčnější. Vživotě jsem nikomu nevěřila víc. Od sedmi let jsem si nemyslela, že někoho takového ještě někdy potkám. A stalo se.......děkuji Ti Marky. ♥♥♥ Tenhle článek je vlastně psaný pro Tebe. Ty jsi moje díky, Ty jsi můj život....mám Tě ráda Hrášku ! Díky....♥

No lidi, možná pochopíte, možná ne. Každopádně TOHLE je můj nejkrásnější a zároveň nejhorší příběh. Smrt a pak to, co jsem si vždy přála. Opravdový přítel, druhá polovina. ♥ http://marky007.blog.cz/ Tady je její blog. ♥ Možbá i to vám pomůže pochopit. Byla to dlouhé cesta, ale ještě delší nás čeká....

Návrat do reality..aneb už zvoní pomyslný budík

8. srpna 2011 v 12:35 | Terk. ♥
Téma týdne je návrat do reality...tak to si myslím, že dobře znám.

Každý to může vnímat jinak. Já návrat do relity vnímám jako věc, která se mi stává často a se kterou jsem se už naučila žít. Ovšem občas to taky nesnáším uplně dobře...
Návrat do reality je pro mě návrat do normálního ,,života". Slovo život je v uvozovkách, protože můj život je něco jiného. Já hraji tenis. A všichni mi říkají, že to by měl být můj život. Ale není...můj život je přátelství. A konkrétně žiju, když jsem s mojí (pro vás) nejlepší kamarádkou...
My dvě si spolu rozumíme, chápeme se, jsme si vděčné, věříme si....málo kdo tohle pochopí. Když to někomu vyprávím, většina lidí mi řekne, že takhle si představuje lásku. Ano....přátelství je láska bez křídel. :´) Ale to je teď jedno..jde o to, že kdykoli jsem s Ní, žiju....a pak....crrrr...zvoní budík. Přijedou pro mě rodiče a je to návrat do reality. Občas to nesu dobře-nepláču. Ale před týdnem a šesti dny jsem to neunesla a nedokážu to spolknout ani teď. Stále pláču, že mi chybí....máma je ze mě na mrtvici. Prostě realita je krutá a říkejte si všichni co chcete. V realitě mi nikdo nerozumí, nikdo mě nechápe a přijde mi poslední dobou, že jsem pro všechny jen vzdych. Mám otázku a všichni mě ignorují. Musím na někoho křičet, aby mě vůbec poslouchal. A když mamce vyprávím o problémech s mojí kamarádkou z tenisu, pomalu u toho brečím....tak se mě máma pak zeptá ,,Co jsi říkala ?"...xxx...to je moje realita. A bohužel....jsem v ní stále a pořád jsem se v ní nenaučila ,,žít"....

To je u mě návrat to reality. Možná někdo pochopí...možná ne. Ale mě stačí, že chápeš Ty ! ♥ Díky...

Tak páčko lidi, vaše Terk. ♥


Začátek...občas i konec...

18. července 2011 v 22:50 | Terk. ♥
Téma týdne je začátek. Chtěla bych tímto prostřednictvím dát poklonu ženě, kterou jsem měla tak moc ráda...Tamaře Cenkové...

Každá věc má nový začátek. A i konec je v postatě začátek něčeho jiného. Věci a děje začínají smutně, vesele a i prostě jen tak něco začne. Začátek by se měl promýšlet. Ale co když přijde nečekaný začátek ? Co když přijde začátek něčeho, co nikdo nechtěl a ani nečekal ? Třeba nemoci...

Tamara umřela na rakovinu slynivky. Vážnou nemoc...Já Tamaru znala osobně. Byla to úžasná paní. ♥ A ani jsem nevěděla o tom, že měla tu nemoc. Že jí ZAČALA...xxx... Nečekaný začátek nemusí být příjemný. Pardon...teď se mi vážně moc o příjemných začátcích psát nechce. Sedím tady, brečím a nevím, co mám dělat. Snad bych měla ZAČÍT věřit...věřit, že tu s námi bude už na vždy...Tamaro...měla a MÁM tě ráda ! ♥ Moc jsi mi pomohla...díky...nezapomenu, slibuji !...

Téma týdne--> duchové

11. července 2011 v 13:13 | Božka...:)

Téma týdne jsou duchové...tak tohle téma se asi nikdy nvyřeší.

Spousta lidí na duchy věří, další skupina ne a poslední skupině je to nejspíš jedno. Upřímně řečeno, já jsem prošla všema třema etapama. Jako menší jsem na duchy věřila...bydleli jsme v jedné vesničce, kde dříve bylo keltské pohřebiště a stalo se tam toho hodně...

Jednou, když jsme s rodičema seděli venku na zahradě, byla krásná letní noc a nefoukalo, nic. Šly jsme s mamkou už spát. Za chvíli do ložnice přibehl táta a začal nám říkat, ať se rychle jdeme kouknout ven. Tak jsme s mamkou šly. U bazénu jsme měli houpačku. Byla to taková ta velká, těžká kovová houpačka. Pamatuju si na ní, jako menší jsem tam spala. No...a bez toho větru, jen tak sama od sebe se houpala...víc a víc. Bylo to docela strašidelné...
Pak další příhoda. Táta byl doma sám. A dvakrát se mu to vymstilo. Po třetí jsme tam byli i my. Poprvé tátu někdo, nebo něco strčilo ze schodů tak, že si málem rozrazil spánek. Po druhé na něj někdo, nebo něco stčilo talíře a týta byl pořezaný těsně u tepny. Po třetí lezl táta na žebřík ve stodole a někdo ho strčil ze žebříku, jenže táta se i se svýma sto kilama dokázal nějakým způsobem obrátit na bok a nezabil se, jen si zlomil ruku asi na třikrát, do dnes tam má dráty.

Moje druhá etapa bylo to, že mi to bylo jedno. Pomalu mi tyhle věci, co se staly přišly jako náhoda, blbost, že by to mohlo ,,něco" udělat. Bylo mi jedno, že si rodiče domů zvou všelijaké paní, aby přízraky vyhnaly. Je pravda, že občas se sama od sebe zapla televize, ale já jí v klidu zase vypla. Bylo mi jedno, jestli je nějaká věc někde a další den jinde a nikdo se toho nedtkl. Přišlo mi to jako blbost...

A z toho jsem se dostala do etapy, ve které jsem teď. Nevěřím na duchy, na přízraky nebo něco podobného. Dělám si z toho srandu. Upřímně...asi bych duchy nevyvolávala, to bych se bála...ale jinak. Nevěřím, že něco nebo někdo existuje...myslím si, že jestli někdo umře, ghost se z něj už nestane....

To je můj názor a moje postřehy. Vaše Božka (Terk. ♥)

Na poslední chvíli-> druhá tvář...

10. července 2011 v 13:34 | Terk. ♥
Téma týdne je druhá tvář....co bych k tomu tak mohla říci...? Myslím, že tváří může být mnoho...

Dvě tváře může mít člověk. Podle mě každý člověk měl aspoň jedno dvě tváře-tvář vnitřní a tvář vnější.

Tvář vnitřní-představte si, že jsme tak strašně moc šťastní. Že se vám něco povedlo, všichni kolem vás mají radost, vy též, ale uvnitř by jste nejradši brečel(a). Uvnitř cítíte, jak to ve vás křičí o pomoc. Jak moc by jste chtěl(a) jen tak někam padnout a už se nezvednot...ale na venek to nedáte ani malinko znát a radujete se s ostatními.

Tvář vnější (neboli přetvářka)-jsou tři kamarádky. První je hodně velká kamarádka s druhou a třetí si s druhou moc nerozumí. Ale s první na opak ano. A sedou se všechny v jeden moment. Bavý se všechny tři, ale když je první někde mimo a zůstanou spolu jen druhá a třetí, nejradši by se povraždily. Ovšem až se první vrátí, zase se chovají, jako kdyby byly nejlepší přátelé. Možná je to moc složité...tak já to zjednoduším na jiném příkladu...
Je kluk, který strašně nerad hraje hokej. Radši by hrál fotbal. Jenže před rodiči, trenérama atd. se tváří, jako že hokej je ten nejlepší sport, nic jiného pro něj neexistuje. A bojí se říct, že ho nechce hrát...pro to se přetvařuje.
Přetvářka je všude....a já upřímně jí nesnáším. Je to ta horší ,,druhá tvář". Ovšem ptří do života...já jako čtrnácti letá holka jsem se přetvařovala už tolikrát. Jak vnitřně, jak tím druhým způsbem. Občas to člověk neuhlídá....jenže z toho vznikají lži...

To je můj názor. Vaše Terk. ♥

(nejsem plagiátor...obrázek z http://cincina.blog.cz/1107/ma-druha-tvar )

Pohádka....kolik má podob ?

30. května 2011 v 20:26 | Bohyně...
Pohádka....tak tohle slovo pro mě má opravdu hodně podob...

První podoba. Pohádka je můj život. Sice opravdu žiji rok a několik dnů, ale prostě celý život je pohádka. Znám několik pohádek z tohoto života...

Byly jednou dvě holky, které byly strašně moc nervózní. A jedna ta holka věděla, že bude horší než ta druhá. Ale to byla blbost. Ta první běžela a ta druhá byla o hodně před ní. A pak přišel nějaký princ a zachránil obě.
Tohle je pohádka z minulého roku, kdy byl sportovní den. S mojí kamarádkou jsme byly strašně moc nervózní a tak mi M. tohle vyprávěla...nevím to do detailu, ale nějak tak to bylo. Druhá...

Byly jednou dvě holky, který se narodily, ale nežily. Ale když začaly žít, tak už to nebyly dvě holky, tak už to byla jenom jedna holka. ,,Ne...tak to nebyly dvě holky, ale dva kluci...cháchá" ,,Jo...a jeden teplej...:´)"

To je druhá pohádka, kterou znám a u které na něco vzpomínám. A třetí je zhmotněná pohádka. Je to místo, na které mám tak strašně moc vzpomínek. A všechny jsou jen krásné. Říkame tomu s M. pohádka....protože to pohádku připomíná. A je to pohádka....stejně jako život....ale tahle zhmotněná je. ♥ Uznejte sami...

Je to jisté ?

23. května 2011 v 16:22 | Bohyně...
Budoucnost.....co si člověk představí pod tímto slovem ? Myslím, že každý něco jiného. Ale upřímně řečeno, já se tohoto slova bojím a vyhybám se mu...

Někdo si může pod budoucností představit své povolaní, peníze, manželku/manžela a pohodový život. To je daleká budoucnost (beru pohled čtrnáctileté holky). Ale někdo si může představit budousnost blízkou...tu, která je tak moc blízko, že se s ní nedá už tolik udělat....je to osud.

Budoucnost daleká se dá přetvořit všelijak. Podle toho co člověk vystuduje, jak se rozhodne a jaké má podmínky. Jestli že se člověk rozhodne v jedenácti letech jít na gymnázium, může si zařídit ,,velkou" budoucnost. To znamená, že se může mít dobře. Jestli zůstane na základní škole, může mít ,,malou" budoucnost a nemusí skončit nejlépe. Ale ovšem i na opak. Zase je to osud. S osudem nic neuděláme....s budoucností ano. Můžeme si říct, že jednou budeme nejlepší právník v Evropě-dáme si cíl. A cíl chceme splnit za každou cenu. Je to naše budoucnost. A jestli na to máme podmnky, můžeme toho i dosáhnout. Tito lidé se budoucnosti nebojí, protože vědí, že mají za čím jít a nehodlají se vzdát myšlenky, že to nedokážou. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří nevědí, co pořádně chtějí a řeší jen budousnost blízkou...

Tito lidé se jí mohou i bát. Nemají žádný daleký cíl, za kterím si jdou, nevědí ještě, čím budou a jak vše dopadne...nechávají to na času. Přiznám se, že jsem jedna z té druhé skupiny. Ta, co řeší zítřek. Ta, která když se povídá o tom co bude o prázdninách a je květen, bojí se toho. Ta, která neví přesně, co chce zažít a čím chce být....nemá to v hlavě srovnané. Když se bojí člověk budoucnosti, je to něco strašného. Neví co bude, neví, jak bude reagovat, neví, co se sakra stane....prostě jednoduše NEVÍ. A občas možná ani vědět nechce. Co je lepší ? Věřit v budoucnost a to, že vše BUDE dobré a bez chyb nebo nevědět o svém ,,co BUDE" nic....? Nemám ponětí....ale jedno vím jistě-budoucnost bude vždy. Čas se zastavit nedá.....a jestli si někdo myslí, že přítomnost a minulost je na nic, dost se mýlí. Protože přítomnost neexistuje a minulost je krásná ať se dělo co se dělo. Ale to už se změnit nedá. Takže mysleme na budoucnost. Ať na blízkou či dalekou...
 
 

Reklama